Od jedné vdané známé jsem se dozvěděla, že chlapa je od začátku vztahu třeba „cvičit“, neboť co se do svatby nenaučí, to už pak nedožene. Nicméně i její manžel (před svatbou dokonale vycvičen), začal prý po svatbě trochu „zlobit“.

Termín „vycvičit“ nechápu a vlastně ani netuším, jak se takový chlap cvičí. Takže buďto jsem smolař, nebo je to právě mou neschopností výcviku, ale jeden bývalý partner mě ze žárlivosti doprovázel od školy na trolejbus (pro jistotu, jestli jedu rovnou domů), druhý mě podváděl, kde se dalo a třetí (kapitola na román) se poté, co jsem mu v devatenácti letech oznámila, že se nehodlám vdát, odstěhovat se na vesnici a po zbytek života krmit králíky, začal chovat jako psychopat (důvěrně ho tak dodnes nazývám).

Teď mám normálního, úžasného chlapa, který mi dokonce i nabídl sňatek, ale vycvičený také není. Občas mu závidím, jak dobře se se mnou má. A tak neustále poslouchám historky o tom, co vše je možné chlapa „naučit“ a užasle zírám. Je pravda, že (zřejmě v rámci chybějícího výcviku) jen málokdy udělá něco užitečného sám od sebe, ale na druhou stranu, když ho lehce naťuknu, dovtípí se. Že bych tedy přeci jen trochu toho cvičebního talentu pobrala?

Zažila jsem jednou jeden „výcvikový extrém“. Oba sedí v kuchyni. Ona mu přeje dobrou noc a odchází do ložnice, on ještě zůstává v kuchyni. Po chvíli ho ona sladkým hláskem volá z ložnice. On ihned vyskočí ze židle a běží za ní. Ona se na něj sladce podívá a povídá: „Zhasni mi“... Na okamžik mě napadlo to doma také zkusit. Bohužel nemám šanci, protože máme v ložnici světlo na dálkový ovladač. Jedna z mála věcí, kterou přítel instaloval sám od sebe...

Takže co je tedy třeba, aby chlap uměl? Co je třeba ho naučit? A neměl by pro tyto účely být zřízen cvičák? Instituce, kam by jste toho svého chlapa odevzdala společně se seznamem požadovaných úkonů, které by měl po absolvování sám od sebe zvládat?

Jednou jsem byla nucena cvičák navštívit – se psem Byl nezvladatelný a hodlal sežrat veškeré zařízení bytu. Na otázku: „Co s tím?“, mi instruktor při kolektivním sezení nechtěl odpovědět s tím, že to vyřešíme až na cvičišti, individuálně. A tak se mi za týden dostalo rady, abych koupila psí klec a po dobu, kdy bude pes sám doma, ho tam umístila. Přesně tu radu, kterou jedinou jsem od odborníků slyšet nechtěla, za kterou jsem zaplatila dost peněz a cvičák nakonec stejně vzdala...

Takže, milé dámy, ráda si poslechnu všechny historky o výcviku chlapa (doma to tomu svému převyprávím a společně se tomu zasmějeme), dál vám budu závidět, čemu všemu se ten váš naučil a dělá (bez keců, ksichtů a sám od sebe), ale já se do toho raději pouštět nebudu. Po těch letech, co jsme spolu už je stejně na změnu režimu pozdě. A na cvičák znovu rozhodně chodit nehodlám